Facebook Twitter Pinterest email tisk

Výtok z uší - diferenciální diagnostika výtoku z ucha

Diferenciální diagnostika výtoku z ucha

Základ diagnostiky výtoku z ucha představují anamnéza a klinické vyšetření. Nejdůležitějším vyšetřením pro stanovení diagnózy v oblasti zevního a středního ucha je otoskopie. Co se týče diagnózy v ostatních oblastech ucha, využívají se vyšetření horních cest dýchacích, cest polykacích a hrtanu. Pro zánět zevního zvukovodu je typický bolestivý tlak a zánětlivé změny zvukovodu, v anamnéze pacienta se pak objevuje koupání. Pakliže se jako příčina otalgie (bolest ucha) vyloučí ušní onemocnění, je třeba vyloučit rovněž onemocnění dýchacích a polykacích cest. Orientační vyšetření sluchu prostřednictvím šepotu nebo hlasité řeči může pomoci při posuzování přítomnosti středoušního zánětu, který se vyznačuje mimo jiné nedoslýchavostí.

Otoskopické vyšetření se skládá z vyšetření vlastního bubínku, zevního zvukovodu a boltce a jeho okolí, konkrétně se při něm pozoruje postavení boltce, retroaurikulární oblast a zevní zvukovod. Při vyšetření membrány bubínku se zkoumá postavení, barva, transparence a pohyblivost (k tomu slouží pneumatická otoskopie). Pro fyziologický nález je charakteristický šedý konturovaný bubínek s reflexem. Na počátku rozvoje akutního středoušního zánětu dochází k retrakci (vpáčení) bubínku, která je podmíněna negativním tlakem ve středoušní dutině. Nejprve se horizontálně posune rukojeť kladívka, poté dochází k výrazné retrakci bubínku k promontoriu. Když se vytvoří hnisavý sekret, bubínek se vyklene (nejprve v zadní polovině, později i v polovině přední). Typický nález u akutního hnisavého středoušního zánětu: zarudlý, ztluštělý, vyklenutý, netransparentní bubínek s omezenou pohyblivostí. Při vyšetření ladičkovou zkouškou podle Webera pacient lateralizuje zvuk do nemocného ucha.

V některých případech se provádí i mikroskopické vyšetření výtoku z uší.

Zdroj: Výtok z uší
Zveřejněno: 27.12.2016



SiteMAP