Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Ozařování - ozařování mozku

Ozařování mozku

Pokud je původ nádoru přímo v mozku, nazývá se primární mozkový tumor. Někdy se může rakovina šířit do mozku z jiných oblastí, například z plic nebo prsu. Pak se nazývá sekundární (nebo metastatický) mozkový tumor. Ve srovnání s ostatními typy rakoviny jsou mozkové tumory relativně méně časté, ale jsou považovány za nebezpečné pro svou polohu a občasnou agresivní povahu.

Mozkové tumory často narušují nebo tlačí na normální mozkovou tkáň a symptomy mohou být výsledkem tohoto tlaku. V závislosti na umístění tumoru v mozku může nemocný pociťovat různé druhy příznaků, ale i jiná onemocnění, například nějakou mentální poruchu.

Nádory mozku a míchy představují dosti rozmanitou skupinu onemocnění. Zhoubný nádor na mozku je někdy laiky označovaný jako rakovina mozku – toto pojmenování však není správné, správné označení je pouze nádor mozku. Nádory CNS (centrální nervové soustavy) rozdělujeme na nádory primární, které vznikají z buněk mozkové tkáně nebo okolních struktur, a na mnohem početnější skupinu nádorů sekundárních (metastázy s původem nádoru kdekoliv v těle).

Výskyt nádorů mozku je častější pro dvě věkové skupiny: děti do 5 let a dospělí po 50. roce života. Každý rok v České republice onemocní nádorem mozku přibližně 700 lidí, s mírnou převahou u mužů.

Nejběžnějším druhem nádoru mozku je takzvaný gliom, se zastoupením více než 50 % všech druhů nádorů CNS. Gliomy vznikají z buněk podpůrné mozkové tkáně a podle chování je můžeme dělit na nízce agresivní a vysoce agresivní. Jednotlivé poddruhy gliomů jsou například glioblastom či astrocytom.

Nízce agresivní gliomy rostou pomalu (roky) a prorůstají od okolní zdravé mozkové tkáně. Z toho důvodu nebývá jejich operační odstranění často kompletní. Může dojít i k jejich přeměně v agresivnější formy gliomu. Častěji se vyskytují v mladších věkových skupinách (20–40 let).

Vysoce agresivní gliomy mohou vzniknout přeměnou nízce agresivních gliomů, nebo vzniknou přímo ze zdravé mozkové tkáně. Příznačný je pro ně rychlý agresivní růst (týdny, měsíce), díky čemuž bývá jejich úplné operační odstranění spíše nemožné, nezřídka dochází k opětovnému růstu v operovaném místě. Častěji se s nimi setkáváme u starší věkové skupiny (po 50. roce věku).

K častým mozkovým nádorům patří také meningeomy, které bývají většinou benigní a vychází z buněk mozkových obalů. Jsou častější u žen po 50. roce života. I když bývají povahou benigní, mohou být díky svému tlaku příčinou nemalých zdravotních potíží.

Často se také objevují nádory mozkomíšních nervů – neurinomy, které jsou většinou benigní.

Dalším typem nádorů jsou adenomy hypofýzy. Představují 10–15 % všech nitrolebních nádorů. Mohou se vyskytovat jak v dětském, tak dospělém věku. Projevují se poruchami hormonálních funkcí a/nebo poruchami zraku.

Nádory vyskytující se většinou v dětském věku jsou meduloblastomy a ependymomy, které se mohou šířit mozkomíšním mokem.

Nádorové onemocnění mozku představuje pro pacienta i jeho okolí závažný problém. Nelze vždy předpovědět, jak bude léčba úspěšná a jestli se podaří vrátit pacienta do normálního života. Životní perspektiva pacientů s nádory mozku závisí na mnoha faktorech. Jedním z nejzásadnějších faktorů je histologický typ nádoru, možnost jeho radikálního odstranění operační cestou nebo zářením, citlivost k chemoterapii. Jsou nádory, které jsou dnešními metodami léčitelné a vyléčitelné. Na druhou stranu existuje skupina nádorů mozku, u nichž je i přes sebevětší snahu a pokroky v onkologii pravděpodobnost vyléčení malá. Léčbou však lze prodloužit život nebo alespoň zmírnit symptomy.

Mezi dnešní běžně používané léčebné metody patří operační výkon, ozařování, chemoterapie a symptomatická léčba. Pacient, který prodělal operaci nebo ozařování, eventuálně chemoterapii pro mozkový nádor, zůstává nadále v péči lékařů. V tomto období bývá pravidelně klinicky vyšetřován, v určitých intervalech bývají prováděny zobrazovací metody (CT nebo MR), EEG, laboratorní odběry. V případě recidivy nádoru je v první řadě zvažována opětovná operace nebo doozáření. Pokud jsou možnosti chirurgie a ozařování vyčerpány, bývá při dobrém stavu pacienta zvažována chemoterapie.

Ozařování je jedna ze základních léčebných metod. Může být použito jako metoda doplňková po operačním výkonu nebo též jako hlavní, kdy operační výkon není kvůli lokalizaci, pokročilosti nebo typu nádoru vhodný. Ozařování je metoda, která též poškozuje zdravé buňky, ty jsou však více odolné než buňky nádorové. Rozlišujeme dvě základní metody radioterapie, a to vnější, kdy zdroj záření (ozařovač) je mimo tělo pacienta, a vnitřní, kdy se radioaktivní materiál dává při operaci do lebky do nádoru nebo jeho lůžka. V České republice se vnitřní ozařování (brachyradioterapie) nepoužívá a rovněž ve světě je dominantní ozařování vnější (teleradioterapie).

Vnější ozařování (teleradioterapie) – záření vychází zvnějšku z ozařovacího přístroje do mozku. Lékařem-radioterapeutem je předem jasně definováno, jak velké bude ozařovací pole (ozářená část mozku), jak velká bude dávka záření a v kolika sezeních bude ozařování probíhat. Vše je stanoveno s ohledem na velikost nádoru, jeho typ, lokalizaci a celkový stav pacienta. Délka ozařování se zpravidla pohybuje mezi třemi až šesti týdny. Během této doby pacient při standardním ozařování dochází do ozařovny pětkrát za týden. Doba jedné denní dávky (takzvané frakce) trvá přibližně 3–6 minut. Aby bylo ozařovací pole vždy stejné, tedy aby se ozařovala vždy stejná část mozku, bývá hlava upevněna v umělohmotné masce. Někdy se využívá i stereotaktická radiochirurgie – forma vnějšího ozařování určená k intenzivní léčbě malých nádorů (do 3 cm). Pomocí speciálního zaměřovacího a fixačního zařízení může být do malé postižené oblasti podána poměrně vysoká dávka záření s minimálním rizikem poškození okolních zdravých tkání.

Vedlejší účinky spojené s radioterapií při mozkovém tumoru jsou vyvolány působením radiace na normální mozkovou tkáň, která tumor obklopuje. Brzy po prvním aplikování radioterapie se může u pacienta objevit bolest hlavy, nevolnost, zvracení, spavost, horečka a zhoršení neurologických symptomů, které mají vztah k tumoru; tyto symptomy by měly být v souvislosti s pokračováním léčby stále méně závažné. Symptomy se mohou zhoršit během několika týdnů až měsíců po aplikaci radioterapie; tyto příznaky by mohly napovídat, že tumor roste. Pravidelným sledováním symptomů je možné určit, zda je jejich příčinou tumor, nebo léčba. Vzhledem k povaze radioterapie se mohou některé dlouhodobé radiační účinky objevit měsíce, nebo dokonce roky po ukončení léčby. Doporučuje se vést si pro jistotu záznamy o všech takových projevech a následně je sdělit vašemu lékaři.

Častým vedlejším účinkem je i vypadávání vlasů, které se objevuje cca po dvou až třech týdnech ozařování a bývá omezené na ozařované pole. Vypadávání vlasů bývá většinou dočasné, při vyšších dávkách záření však může být i trvalé. Mezi pozdní vedlejší účinky jsou řazeny poruchy paměti a koncentrace, které vznikají za 1–3 roky po ozařování a dlouhodobě přetrvávají.

Zdroj: Ozařování
Zveřejněno: 30.12.2016



SiteMAP