Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Smuteční řeč na pohřeb - smuteční řeč na pohřbu dědečka

Smuteční řeč na pohřbu dědečka

Milá rodino, vážení přátelé a další smuteční hosté,

Můj dědeček Václav Novotný byl skvělý člověk, který si dokázal získat vaši i moji lásku a úctu, jak dokazují slzy v našich očích a smutek ve tvářích. Jeho ztráta bolestně zasáhla každého, kdo ho znal a pro jeho vřelé srdce miloval. Svět bez něj pro mě již nebude stejný, naše společná milovaná místa se jeho odchodem navždy změnila. Šumavské lesy navždy ztratily svého obrovského zastánce a milovníka, který v nich mnohokrát hledal útěchu. Nejen příroda po jeho smrti truchlí i já před vámi teď stojím se smutkem v srdci. Odchod blízkého člověka je vždy velmi bolestivý, obzvlášť když ta osoba pro vás byla vším. Můj dědeček pro mě vším byl. Byl mým rádcem ve chvílích plných nejistot, byl také mým zastáncem ve všech nespravedlivých obviněních, byl mou vrbou znající všechna moje tajemství, byl ale také mým dětským hrdinou, který odvážně bojoval proti každému nepříteli, byl mým nejbližším přítelem, který se se mnou do poslední chvíle radoval ze všech maličkostí. Tenhle skvělý člověk, by si teď jistě nepřál, abychom tu dnes společně truchlili nad jeho smrtí, přál by si, aby naše dnešní vzpomínky na něj byl plné radosti, protože svůj život považoval za velmi šťastný.

Můj dědeček Václav Novotný se narodil uprostřed druhé světové války v roce 1942. Na válku si samozřejmě z dětství nepamatoval, ale už od základní školy projevoval vášeň pro tyto válečné dějiny, tato vášeň ho nikdy neopustila, o čemž svědčí jeho úctyhodná sbírka knih s touto tématikou. V patnácti letech mu zemřel otec, a tak musel přestat hrát dětské hry a začít se starat o rodinu. Nijak mu nevadilo zanechat školy, nikdy ho studium nelákalo, raději trávil čas venku. I jako patnáctiletý si našel práci v místním JZD. Veškerý volný čas pak rád trávil v lesích, kde rád pozoroval zvěř, nebo v hospodách, kde jeho pozornost naopak poutaly ženy. Ženy můj dědeček velmi miloval, proto také trvalo dlouho, než našel tu, se kterou by chtěl strávit svůj život. Na první pohled se zamiloval do dcery svého bývalého učitele, ta ale o něj neměla zájem. Můj děda se nikdy ale nesmířil s neúspěchem, a tak o její srdce dlouho bojoval, až ho získal. Nikdy vynaložené námahy nelitoval a byl rád, že si na svou lásku počkal. Na svět spolu také přivedli dvě dcery Janu a Marii. Dědeček si vždy přál syna, ale obě nezbedné dcery mu syna zcela vynahradily. Díky nim byl tím nejšťastnějším otcem na světě, jeho štěstí téměř dosáhlo vrcholu, když obě dívky odmaturovaly a přivedly mu domů své dva manžely. Dědeček tak získal i syny, které si celou dobu tak přál. Byl skvělým otcem, chápavým zetěm a nakonec i báječným prarodičem. Nás, svá vnoučata Radka, Adama, Michaelu, Janu, Lucii a Matěje, považoval za dary nebes. Vždy, když se nám něco podařilo, říkával svým rozechvělým hlasem, že neví, čím si takové štěstí zasloužil. Ale my to věděli, on sám byl pro nás dar. Věnoval nám svůj čas, sílu, úsměvy i srdce a nic od nás nežádal na oplátku. Miloval nás zcela bez podmínek a stejně tak nám předával vše, co znal a učil nás tomu, co tak miloval. Brával nás do lesa, kde jsme naslouchali hlasům ptáků, nebo jen pozorovali zajíce hrající si na honěnou, nechal nás listovat ve všech svých knihách a žádnou naši otázku nikdy neodbyl, na vše se snažil nám popravdě odpovědět. Dědeček byl také naším prvním instruktorem při řízení, neváhal riskovat své auto a svěřit nám ho. Jeho život zasáhla řada ztrát, ztratil oba rodiče, sourozence, nakonec i svou milovanou manželku, a přesto nikdy na život nezanevřel, vždy říkal, že se stalo jen to, co se mělo stát. I přes bolest, kterou prožil, se nezapomněl usmívat. Všichni jsme věřili, že on je neporazitelný, ale pak se objevila síla, která ho dokázala porazit, přestože statečně bojoval. Přišla náhle, nikdo z nás nevěřil, že jedna návštěva lékaře nám může změnit život. Dědeček byl jediný, kdo rozsudek přijal s klidem a nic si z něj nedělal. Netrápilo ho to, co ho čeká, to my se těžko smiřovali s osudem a nakonec jsme to byli také my, kdo byl v jeho posledních chvílích slabí. Náš milovaný dědeček ale tak slabý nebyl, nelitoval se, nic si nevyčítal, do poslední chvíle se radoval ze všeho, co zažil. Věřil, že odchází na lepší místo, kde na něj čekají jeho milovaní. Měl úsměv na tváři, i když začal snít svůj krásný, věčný sen. Můj dědeček považoval svůj život za krásnou pohádku se šťastným koncem, protože nakonec se princ opět po mnoha letech setkal se svoji vyvolenou princeznou. Jeho pohádka šťastně skončila a je teď jen na nás, abychom ji předali i našim dětem a vnoučatům. Vzpomínka na člověka, který se dokázal smát nepřízni osudu do očí, nesmí být zapomenuta. Bude žít v jeho dvou dcerách, v nás jeho vnoučatech i budoucích pravnoučatech. Již teď je jeho památka zřetelná v přírodě, kterou tolik miloval, a kde i jeho prach spočine. V blízkosti starých stromů, pod nimiž lehával a šeptal jim všechna svá tajemství a strasti, nedaleko skal, které bývaly po smrti manželky jeho úkrytem před lidmi, u lesní studánky, která kolikrát utišila jeho žízeň a pomohla mu uklidnit rozbouřené srdce, u malé lesní mýtinky, na níž tak rád sledoval východ slunce a pozoroval rosu lesknoucí se na kapradí, již navždy tam bude naslouchat zpěvu ptáčků, a vyprávění lesních zvířátek, která se svěřují se svými osudy lesu.

Náš dědeček se vydal na svou poslední cestu, a přesto je s námi dál, jen se od nás malinko vzdálil. Dovolte mi, abych ho na poslední cestu tedy vyprovodil citátem od Roberta Fulghuma, který si můj dědeček v posledních dnech svého života oblíbil:

„Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.“

Zdroj: Smuteční řeč na pohřeb
Zveřejněno: 28.3.2017



SiteMAP